Patnáct let života. Patnáct let snů. Patnáct let Staročeského pekaře.

Existují sny, které člověka jen na chvíli nadchnou.

A pak jsou sny, kvůli kterým změníte celý svůj život.

Přesně před patnácti lety jsme byli dva mladí lidé. Já a moje tehdejší přítelkyně Veronika. Dnes moje žena, moje životní opora a člověk, bez kterého by Staročeský pekař nikdy nevznikl.

Neměli jsme velké peníze. Neměli jsme zkušenosti s podnikáním. Neměli jsme žádný přesný plán.

Měli jsme jen jeden společný sen.

Jednou spolu něco vybudovat. Něco, za čím si budeme moci každý večer stát.

A bylo nám vlastně úplně jedno, co to bude.

Naše první podnikání nemělo s pečením vůbec nic společného.

Dva roky jsme jezdili po výstavách, trzích a burzách se sortimentem pro psy a kočky. Prodávali jsme pamlsky, obojky, vodítka, sušená ouška, býkovce, hrtany, jícny… prostě všechno, co dělalo radost našim čtyřnohým kamarádům.

Byla to poctivá práce a škola života.

Pak přišla jedna obyčejná nabídka.

Známý nám nabídl medovníky.

Řekli jsme si: proč ne?

Přidali jsme je na stánek. Krájeli jsme je na porce, prodávali celé dorty a postupně přibylo i něco, co si mnozí z vás dodnes pamatují – Hoštická medovina. Část výtěžku z jejího prodeje pomáhala obnovovat krásnou Drslavickou tvrz manželů Věry a Zdeňka Švejdových.

A právě tam jsme si jednoho dne řekli své „ano“.

V dobových krojích.

Naše malá Kačenka měla tehdy deset měsíců a byla tou nejkrásnější družičkou, jakou jsme si mohli přát.

Nikdo z nás tehdy netušil, že nás život zavede úplně jiným směrem.

Osud nám do cesty přivedl pana Libora Obešla z Měníku u Nového Bydžova.

Nebyl to jen pekař.

Byl to člověk, který svou práci miloval.

Jeho výrobky jsme začali prodávat na trzích a lidé si je zamilovali. Jenže poctivá pekařina je nádherné, ale nesmírně těžké řemeslo. Libor často říkal, že jednou skončí. A ten den nakonec opravdu přišel.

Možná právě tehdy se zrodila myšlenka, která nám navždy změnila život.

Veronika začala doma v naší kuchyni péct.

Ne proto, že musela.

Ale proto, že chtěla lidem nabídnout něco vlastního. Něco poctivého.

První recepty vznikaly večer po práci. Jeden plech. Druhý plech. Ochutnat. Něco změnit. Začít znovu.

Tak vznikly naše první Šmodrchy. Pletené mazance plněné švestkami s mákem, višněmi, jahodami, borůvkami, povidly, ořechy nebo tvarohem.

Přibyly škvarkové placky. Bratislavské rohlíčky. Kefírovka. Hraběnčiny řezy. Perník. Řepánky. Buchty, které voněly dětstvím.

Všechno vznikalo v obyčejné domácí kuchyni.

Když se narodil náš syn Štěpán, pekli jsme už většinu sortimentu sami.

A pak přišlo rozhodnutí, které by mnoho lidí nikdy neudělalo.

Prodali jsme náš rodinný dům.

Dům, ve kterém se narodily naše děti Kačenka a Štěpán.

Nebylo to proto, že bychom museli.

Udělali jsme to proto, že jsme věřili našemu snu.

Dva a půl roku jsme bydleli v malém obytném karavanu zaparkovaném za pekárnou.

Nebylo to pohodlné.

Ale byli jsme spolu.

A měli jsme sen.

Každý den jsme vstávali s jedinou myšlenkou.

Aby naši zákazníci dostali to nejlepší, co umíme.

Byly roky, kdy jsem pracoval více než 340 hodin měsíčně.

Ne kvůli penězům.

Kvůli lidem.

Chtěli jsme, aby nikdy nepřišli k prázdným regálům. Aby od nás odcházeli spokojení.

A pak přišla životní zkouška, kterou bych nepřál žádnému rodiči.

Onemocněla naše Kačenka.

Najednou přestaly být důležité počty upečených bochníků.

Důležité bylo jediné.

Rodina.

Byly dny plné strachu.

Byly noci plné slz.

A byly okamžiky, kdy jsme byli vděční jen za to, že jsme spolu.

Právě tehdy jsme poznali, kolik dobrých lidí kolem sebe máme.

Vaše povzbuzení, zprávy, podpora i obyčejná slova „držíme vám palce“ nám dodávaly sílu pokračovat.

Dnes už je naše pekárna jiná.

Menší.

Klidnější.

Možná rozumnější.

Ve výrobě je moje milovaná Veronika a dvě skvělé zaměstnankyně – maminka s dcerou.

Máme jednu pojízdnou prodejnu.

Od úterý do soboty vyrážím za vámi do Kolína, Kutné Hory a každou sobotu na trhy do Čáslavi.

A víte, co je pro nás tou největší odměnou?

Že za námi někteří z vás jezdí i sedmdesát kilometrů.

Ne kvůli reklamě.

Ne kvůli slevám.

Ale kvůli důvěře.

Patnáct let nás naučilo jednu důležitou věc.

Chléb se dá upéct z mouky, vody, soli a kvásku.

Ale opravdová pekárna se peče z lásky.

Z poctivé práce.

Z odříkání.

Z rodiny.

A z lidí, kteří věří tomu, co děláte.

Děkujeme vám, že už patnáct let můžeme být součástí vašich domovů.

Každý bochník, každý koláč a každý rohlík, který opustí naši pec, v sobě nese kousek našeho života.

A dokud nám budou síly stačit, budeme péct dál.

Ne proto, že musíme.

Ale proto, že to milujeme.

S pokorou a obrovskou vděčností

Veronika a Stanislav Matějkovi

Staročeský pekař – Pekárna Nebovidy